Cirkusy a atrakce v Praze v 1.pol. 19.stol.
Potulný národ komediantů přitahovalo naše stověžaté město odedávna. Nejrůznějšíkouzelníci, akrobaté a další potulní umělci přispívali svým předváděným uměnímke zpestření slavností konaných při příležitosti korunovací, svateb i poutí ajarmarků. Kočovní muzikusové, žongléři, saltimbankisté a pimprláci byli spolu smenažéristy základem pro pozdější velké cirkusy. Vedle této tradicekomediantské zde však byla i tradice arén a kamenných divadel, mající svépočátky již ve starověké Antice. Za první cirkus dnešního typu je označovánpodnik Angličana Filipa Astleye, který jej nechal postavit na Westminster Roadv Londýně a brzy jej následují mnozí další. Za hlavní cirkusová města bylapovažována Paříž, Berlín, Petrohrad, Vídeň, ale ani Praha nezůstala dlouho pozadu.Roku 1802 a později ještě několikrát navštívil Prahu první cirkus Christopha deBacha, který svou produkci předváděl v dřevěné boudě na Hybernském náměstí. Apo Bachovi přijíždějí do Prahy další cirkusáci – Kleinschneck, Tourniaire,Guerra, Loisset, Price a jiní. Ti všichni však byli cizinci, a první českýcirkus na sebe nenechal dlouho čekat. Je spojen se jménem provazochodce JosefaBeránka, který sňatkem s vdovou Dallmayerovou vyženil v roce 1828 jejízadlužený cirkus. Ten později zvelebuje syn Emanuel Beránek, který Praze dávástálou cirkusovou boudu. On je také tím, kdo zavádí plynové osvětlení a prvnína plakátech uvádí i jména českých artistů. Beránkův hrdě nazvaný Národnícirkus předváděl nejen Pražanům vedle krasojízd také siláky, žongléry a např.vůbec prvního českého klauna Čížka. Od roku 1838 zde také působí další cirkuspražského rodáka Václava Slezáka, později cirkus Jungův a Němcův. Sláva a ohlasčeského cirkusového umění se začíná šířit světem a mnozí čeští cirkusáci stojíu zrodu četných cirkusů ve světě. Slavné generace artistů, ale i tenťáků amuzikantů dobývají zahraniční podniky a přispívají k dobrému jménu české cirkusové školy, jejímž vyvrcholením byl ve 20. letech minulého století slavnýcirkus Kludský. Ale vraťme se opět k zábavě začátku 19. století a k počátkůmcirkusu. Lačné pražské publikum mohlo být vedle prvních velkých podniků rovněžsvědkem neméně zajímavých atrakcí. Těmi bylo v té době vše nové, odlišné,vzácné a exotické. Akrobaté Ravel, Portes, Rappo či Terzi udivovali publikumsvými kousky, stejně jako četní mágové a např. břichomluvci. Velkou atrakcí tédoby byli i tzv. ohniváci, kteří vkládali ruce do roztaveného cínu, polykaliolovo, chodili po rozpálených deskách, ba se dokonce nechávali vsadit do pece –např. Latour.
Stejně jako Prahu přitahovala vystoupení rychloběžců a vodochodců, kteří sisestrojovali monstra zvaná vodní boty a lyže, na nichž se snažili (většinouneúspěšně) přecházet Vltavu, pozornost Pražanů 1.pol. 19.století rovněž poutaliakustici se svými zvukovými stroji a mechanismy a taktéž vynálezci, např.J.Božek, kteří předváděli za velkého zájmu pražského publika své vynálezy atechnické novinky v podobě parních vozů a lodí. Velkou zábavou té doby byly iohňostroje a panoramata měst.
Vzdělaní Češi přímo prahli po exotismech, a tak si na své přišli tzv. majitelékabinetů všeho druhu, ve kterých předváděli živou, vycpanou i sušenou všehochuťživočišné i rostlinné říše světa. Sami byli cestovateli a kupci, kteří svézboží dokázali nevšedně prezentovat. Od těchto cestovatelů je už jen krůček kpředvádění cizích národů. Ano, cizí národy měly v Praze té doby příchuť něčehonevídaného a ojedinělého, a tak se zde ukazovali a ´vystavovali Bushmeni,Eskymáci, Arabové, Indové i černoši. Stejné obliby si získalo i předvádění lidíabnormálních, to jest trpaslíků nebo naopak obrů a obryň. Svou zajímavost mělii nadměrně tlustí lidé či lidé postižení – mrzáci bez paží a nohou, ale takénapř. vzácná siamská dvojčata a albíni. Na závěr výčtu atrakcí a zdrojů zábavyi poučení Pražanů 1.pol. 19. století si uveďme četné zvěřince. Zprvu zde bylymálo ušlechtilé štvanice zvířat, avšak později začaly převažovat ukázky zvěřezámořské a exotické. Sloni, lvouni, krokodýli, šelmy i opeřenci a hadi,medvědi, ale i žirafy, byli zdrojem poučení dětí i dospělých o fauně světa. Proúplnost zmiňme jisté blamáže v podobě mořských panen v kádích, lidskýchšupinatců nebo bílých černochů aj. Zkrátka tvor lidský je tvorem zvídavým aprávě lidská zvídavost a touha vidět nevídané dala a zároveň dává příležitostrůzným kumštýřům.
Jak vidno, Praha začátkem 19.století měla o zábavu i vzrušení postaráno. Anicísařské dekrety z let 1795 a 1824 , zakazující takovéto produkce, nezabránilykomediantům a artistům v pokračování jejich činnosti, která jim byla živobytími radostí. Stejně jako tehdy i dnes tuto radost předávají dál.
Problémy dneška
S revolucí v roce 1989 postupně ztratil svou podstatu i Státní podnikČs.cirkusů a varieté. Nechci rozebírat dlouhotrvající a sporné problémy spojenés rozpadem této direktivní instituce, ale věnovat se právě tomu, co tento zániknechal vzniknout. Jako houby po dešti po čase, kdy se být soukromníkem nesmělonosit, začaly i v cirkusové profesi vznikat soukromé podniky. Podle střízlivéhoodhadu se takovýchto menších či větších a velkých cirkusů v naší zemi objeviloněco ke čtyřiceti (dnes 2006 cca 30). A v tomto počtu je myslím třeba hledatpříčiny dnešních existenčních problémů mnoha českých cirkusů (ne nepodobná situaceje i v ostatních státech bývalého východního bloku). Nastala totiž doba, kdyje mnoho z těchto podniků na pokraji krachu a konce, jiné např. slavný Kludskýuž skončily nebo vynechávají. Otázka je nasnadě – proč je tomu tak a za jakoucenu je možné krachům zabránit ? V prvé řadě je to všeobecný nezájem ocirkusové umění a pohodlnost dnešního diváka, kterou nepociťují jen cirkusy,ale i např. kina aj. Je smutné vidět píli a dřinu cirkusáků odměňovanoupoloprázdnými šapitó, ale dnešní doba je ve znamení shonu a spěchu a dospělýčlověk nenachází času se zastavit. Jistě namítnete, že cirkus nepřijede doměsta tak často, ale průměrnému návštěvníkovi bohužel v lepším případě stačívidět cirkusové představení jen jednou do roka. Při současném množství cirkusů,které je přiznejme si to, na tak malé území příliš veliké se často stává, že vkrátkém sledu po sobě zavítají hlavně do větších měst podniky i dva tři ročně.Jsou země, kde vedle sebe stojí cirkusů více a pak rozhoduje kvalita i cena. Azde vyvstává další problém. Ne každý má finance na velký podnik spojený svelkými výdaji, a tak vznikly cirkusy malé až slabé. Je pouze otázkou času asoudnosti, kolik takových soukromníků přežije, ale zatím žijí na úkor cirkusůdobrých a velkých. Nechci tvrdit, že co malý podnik, to rovná se špatný programa menší úroveň, ale vždy platilo, že za více peněz je více muziky. Začarovanýkruh zase ukazuje, že malý podnik představuje menší režii a že velké cirkusyjsou stěží sto, si při dnešních návštěvách na sebe vydělat. Avšak, kde tedyhledat řešení?
Za prvé – cirkusáci by se měli snažit (alespoň trochu) už konečně mezi seboudohodnout. Co ředitel, to vlastní hlava, které přece nebude nikdo nic raditnatož přikazovat, ale faktem zůstává, že cirkusy nemají předem rozdělená sezónníteritoria působení a potom si překážejí. Vznikají třenice, strhávají apřelepují se plakáty, přetahují se diváci a rozhodně na tom nikdo velké penízenevydělává, nehledě na to, že se rodí nepřátelství bývalých kamarádů i rodinná.Ve vlastním zájmu a výdělků by tedy měli principálové slevit a pokud je tojenom trochu možné a domnívám se, že při troše dobré vůle jde všechno, snažitdomluvit. Za druhé – je nutné se sjednotit a spojit i ve společném postupu aťuž vůči úřadům, státu a jejich diktátu cen za pozemky či proti např. ochráncůmzvířat a jejich ničení, už proto, že více lidí, více zmůže a hlas jednotlivcenemá potřebnou sílu. Za třetí - je myslím opět otázkou času a potlačení osobnínevraživosti a pýchy, kdy se malé cirkusy začnou třeba sňatky spojovat a tímzkvalitňovat jejich programy. Dnes, kdy nepřitahuje ani velikost, ale už anizvučné jméno, je třeba oslovovat publikum především kvalitou. Nechci a ani minepřísluší tímto zamyšlením někomu něco radit, ani netvrdím, že právě toto jecesta ven z problémů, ale páni ředitelé, myslíte si, že Vám, pokud nechcete osvé podniky přijít úplně a nebo pokud Vám nestačí trapnost průměru, nakoneczbyde něco jiného ?!!
P. Vaculík
